chov agama vousatá

chov agama vousatá a želvy

Želva žlutohnědá - suchozemská

Želva žlutohnědá - (Testudo graeca)


někdy se jí také říká želva řecká.

Výskyt

Želva žlutohnědá je býložravá želva, která se vyskytuje od jižní Evropy po Střední východ. Také ji můžeme nalézt v severní Africe. Výskyt želvy žlutohnědé v ČR je výsledkem toho, že k nám byla zavlečena. V současnosti u nás monitorujeme její výskyt.
Želvy žlutohnědé nalezneme ve stepních až lesostepních oblastech, na loukách, v lesích, na pahorkatinách i na horách. Můžeme je nalézt v nedotčených oblastech, sadech i na pastvinách.

Popis želvy žlutohnědé

Dorůstá do velikosti 30 cm, u některých samiček i více. Želva žlutohnědá je dost podobná želvě zelenavé, ale tato želvička má na okraji karapaxu nad ocasem pouze jeden štítek. Na konci ocasu nemá želva žlutohnědá zahrocené šupiny. Na nohou, stehnech, má želva žlutohnědé ostruhy. Na předních tlapkách najdeme pět prstů s tupými drápky, na zadních nožičkách čtyři. Štítky na okraji karapaxu za hlavičkou mívají většinou tvar mašle.
Zbarvení a kresba želv žlutohnědých je značně variabilní, a to mezi jednotlivými želvami, ale může se měnit i v průběhu života želv. Jak želvy žlutohnědé stárnou, výrazně ztmavnou. Nebo se naopak mohou vyskytnout i velmi světlé želvy. Plastron je většinou tmavě žlutý, šedý až černý. Nebo může být světlý s různými tmavými skvrnami. Starší želvičky mívají zvonovitě protáhlé zadní štítky karapaxu. Želvy žlutohnědé mívají 2 ostruhy na straně ocasu. Ocas také nebývá trnovitě zakončen. Samečci jsou většinou menší než samičky, mají dovnitř prohnutý plastron a velký a poměrně dlouhý ocas. Samičky mají většinou krátký ocásek. Anální štítky jsou u samiček ve tvaru písmene V. U samečků má vykrojení tvar písmene U.

03

Chov v teráriu

Želvičky žlutohnědé většinou můžeme chovat od května do září venku, ve výběhu, nebo na balkóně. Potřebujete jen dostatečně velký úkryt, kam se želvička může schovat před sluncem. Želvičky žlutohnědé jsou trošku více teplomilné. Pokud není opravdu teplé jaro a léto, bývá to problém. Proto kombinujeme venkovní chov s chovem doma. Želvičky, které chováme ve venkovním výběhu, mají často rýmu. Nerozmnožují se a nejsou moc spokojené. Proto je lepší jim částečně přitápět, nebo mít v teráriu izolovanou boudičku.
Želvy jsou studenokrevní plazi, proto neumí regulovat svou tělesnou teplotu. Želvy jsou z tohoto důvodu závislé na chovných teplotách kolem 25°C. Doma můžeme želvy chovat buď v teráriu, želvím stole nebo v akvariu, kde musí být umístěn zdroj tepla a osvětlení. Terária vybavíme miskami, substrátem a úkrytem pro želvičku. Chovat želvy v bytě na podlaze se nedoporučuje.

Rozmnožování želv žlutohnědých

Ve volné přírodě se želvy žlutohnědé páří na podzim od září do října. Na jaře začnou být samečci velice aktivní, bojují s dalšími samci a vyhledávají si samice. Pokud si samičku najde, kousáním a narážením nastaví samičku tak, že dojde k páření. Během něho otevírá do široka tlamičku a vydává chraplavé, někdy až pisklavé zvuky. Samice klade vícekrát do roka většinou 2-6, u velkých samiček až 12 vajíček, které mají tvrdou vápenitou skořápkou. Pro vejce želvy vyhrabávají zadníma nohama jamky. Zhruba za tři měsíce se mláďata líhnou, jsou velká cca 3-4 cm a mají celkem měkký krunýř. Želvičky dospívají přibližně ve věku 10 let. V létě želvy chováme ve venkovním výběhu, ale přes zimu je zimujeme. Zimování ale není nutné. Velmi důležité je dopřát želvě možnost, aby se měla kde slunit. Pokud to není možné, dodáváme UV záření uměle.

Potrava

Želvy žlutohnědé přes den aktivně vyhledávají potravu a sluní se. Nejraději mají dostupné zelené rostliny. Také mají rádi i popadané ovoce nebo zeleninu.
V zajetí nepohrdnou čínským zelím, rukolou, polníčkem nebo čekankou.
Ve stravě by mělo převažovat zelené krmení, jako je jetel, tráva, pampelišky, atd. Někdy může být doplněná ovocem i zeleninou. Jako doplněk přidávám drcenou sepiovou kost. U mláďat doplňujeme vitamíny A a D, ty jsou důležité pro správný vývoj želviček a jejich krunýře.

10

Nemoci želv žlutohnědých

Nejčastější nemoci u suchozemských želv bývají z důvodu nevhodného krmiva. Želvy musí mít dostatečný příjem vitaminů A a D3, minerální látky, hlavně vápník a fosfor.
Dalším častým onemocněním jsou infekce kůže a krunýře. Buď se želvy nakazí mezi sebou, nebo vzniknou jako důsledek poranění. Proto při poranění želvy musíme ránu hned dezinfikovat, želvičku oddělíme od ostatních jedinců.
Dalším nemocněním je postižení horních cest dýchacích. To se projevuje vodnatým nebo hlenovitým výtokem z nozder a ztíženým hlasitým dýcháním. Může to být zápal plic.
Zvířata z volné přírody mají často parazity, ale i doma chovaný může chytit klíště, které se přichytí na kůži nebo pod krunýřem.